Subscribe: Aniččin weblog
http://weblog.anicka.net/getrss.php
Added By: Feedage Forager Feedage Grade B rated
Language: Czech
Tags:
Rate this Feed
Rate this feedRate this feedRate this feedRate this feedRate this feed
Rate this feed 1 starRate this feed 2 starRate this feed 3 starRate this feed 4 starRate this feed 5 star

Comments (0)

Feed Details and Statistics Feed Statistics
Preview: Aniččin weblog

Aniččin weblog



Aniččin weblog



 



Jak Toníček vyhrál Bednu
Tým orgů Po škole se pomalu rozrůstá, a tak jsme letos postavili týmy hned dva. Kromě Pomocné školy se vydala na Bednu také Pomocná ƨ̌kola a aby se to nepletlo, tak Pomocná škola měla žlutá trička s nápisy Pomocná ƨ̌kola a Pomocná ƨ̌kola červená trička Po škole. Ach. Pomocná škola naštěstí uhájila své tradiční složení i za cenu rozdělení jednoho manželského páru, a tak jsme se vydali na start ve složení Anička, Jirka, matějčík, Medvěd a Vojta. A samozřejmě Toníček. Abychom to neměli tak jednoduché, někteří jsme jeli na start téměř přímo ze svatby (ano, ač je to k nevíře, existují matfyzáci a bývalí orgové šifrovaček, kteří si klidně zorganizují svatbu během víkendu, kdy je Bedna, ale naštěstí aspoň v pátek - gratulujeme Tomovi a Jitce) a byli jsme utahaní jak koťata. Hodná plyšová koťata. Ani letos jsme nepodcenili přípravu, a tak se stalo, že náš nejdelší zákys nastal ještě před hrou. Říkačky z Bednářských listů se Toníčkovi moc líbily (krátila jsem mu jimi internaci v autosedačce cestou na svatbu), ale maminka z nich moudrá zrovna nebyla. Když na hostině Antonio šifru vyřešil pomocí listů, které jsme mu půjčili, během necelé minuty, začali jsme si připadat jak idioti z pomocné školy, ale na říkanky odrážející naší aktuální intelektuální úroveň jsme civěli ještě dobrou hodinu, než jsme se dobrali k řešení šifry. Nádhera. Škoda jen toho, že nám to bylo nakonec k ničemu. Zato start se nám vydařil. Až tak, že jsme si pořádně nestihli ani s nikým popovídat. Polohy jednotlivých písmen abecedy jsme si zakreslili ještě před začátkem hry. Po odstartování Jirka vysypal obálku a chopil se pravidel, já ho donutila přednostně vyhledat, co mám stříhat, ostatní se taky chopili nějaké práce, a během několika minut bylo vše připraveno. Pak už zbývalo jen čekat na nějaké týmy, které by si s námi chtěly zahrát. Zatímco pánové obíhali park, já vymýšlela strategii, pomáhala vymýšlet otázky... a hlídala Toníka. Krmila Toníka. Řvala na Toníka jako tur, když se nám snažil rozškubnout klíčový dvojhex vejpůl. (Jo, kazit hru matce nevyspalé už na startu se fakt nevyplácí.) Poslouchala řev Toníka. Brala mu nůžky. Brala mu druhé nůžky. Psycho. Nebo vlastně normální odpoledne na mateřské dovolené. Příjemná změna oproti loňsku byla, že batole narozdíl od mimina vidí z kočárku ven, a tudíž se na přesunech nenudí a neřve. Takže když jsme vyluštili zvířátkovou šifru (kdybych tak uměla nakreslit taky takhle krásného páva, to bych ale byla šťastná) a vydali se zakašlat k miminům na vysílači, byl od něj pokoj. Jen kdyby ta další šifra nebyla tak snadná, že se na stanovišti nestihl ani proběhnout... a podobné to bylo i dál. Sluneční šifru jsme vyzvedli na hřišti, uhozené stometrové pravidlo tentokrát vědomě ignorujeme, protože Toník už nějaké hřiště nutně potřebuje. Tým zalézá aspoň na nejodlehlejší lavičku, já houpu těsně vedle stanoviště, ale bohužel jen pár minut, šifra je snadná. Řev. Obloha začíná vypadat nevesele, s kompletní trojkou proto zalézáme do nedaleké kavárny. Nějak to tak skládáme u čaje a pořád to vypadá divně, pak se ale někomu podaří parádní čtverec. I přichází matějčík s nápadem složit z toho ještě jeden tvar a střídat. Venku mezitím spadlo pár kapek. Část týmu mizí pro čtyřku, část dopíjí čaj, já si užívám svobody - Toník se přidal k bandě holčiček hrajících si v jiné části kavárny a jejich maminky ho ochotně hlídají. Dokonce mi to umožnilo i krátké luštění. Sotva jsme vyrazili za předvojem, přichází SMS s šifrou. Řešení se okamžitě noří z kolektivního vědomí na obou stranách, scházíme se tedy u přenosového vozu Bedny, fasujeme šifru a hlavolam. Šifra vypadá, že dá nějakou práci, usedáme s ní tedy v parčíku u[...]



Emo Party
Kam se matějčík hrabe...

Dala bych půl princezny a království tomu, kdo by mi řekl, z čeho mě pořád bolí hlava. Něco už jsem odhalila (pohříchu především věci, s kterými nic nenadělám, jako je třeba změna počasí), ale většinou nevím. Kamarádka nedávno objevila domácí test intolerance potravin a pochvalovala si ho, tak jsem se začala pomalu odhodlávat do toho vrazit majlant. Jediná mnou zatím objevená prevence migrény, totiž těhotenství, nejde příliš dohromady s rozlohou našeho bytu a délkou mých nervů.

S dalším kamarádem jsme se posléze navzájem vyhecovali k tomu, že jsme dvě balení testu koupili a naplánovali na dnešek testovací party. Rozbalili jsme krabičky a začali číst návod. Test vyžadoval píchnout se lancetou do prstu a nabrat do kapiláry krev. Lancety byly jednorázové, proto byly v balení dvě, kdyby se to náhodou nepovedlo.

Netušíc zradu jsem natřela prst dezinfekcí, píchla, začala nabírat... a dřív než jsem se dostala do čtvrtiny trubičky, začala se ranka zavírat, krev přestávala téct, v kapiláře se začaly dělat bubliny... takže vše umýt a znova. Tentokrát už jsem s prsty cvičila, masírovala, vypila asi čtyři sklenice vody a vůbec oprašovala všechny finty, o kterých jsem kdy slyšela. Druhé píchnutí mi umožnilo naplnit trubičku do poloviny, ale pak se i v ní krev začala srážet. Grrr. Kamarád se mezitím marně snažil o totéž s velmi podobnými výsledky.

Tím nám přibalené lancety došly, ale naštěstí jsem měla doma ještě slušnou zásobu z doby, kdy jsem si v těhotenství měřila cukr. O asi tak sto osmnáct děr do prstu později se spoustou krve všude, jen ne v kapiláře, nám došlo, že emo party se sice rozjela slušně, ale s testem nepohneme. Co dál? Asi by to chtělo nasadit těžší kalibr.

Kamarád sedl na kolo a vyrazil do lékárny shánět sterilní jehly. Byl pryč podezřele dlouho, ale s Toníčkem, který se zrovna učí chodit, jsem ani neměla čas se začít divit. Byla bych měla čemu.

Poté, co dorazil do první lékárny (matfyzáka s dlouhými rozcuchanými vlasy neznalý snadno zamění za úplně jinou existenci) a s širokým úsměvem žádal o jehly, se dočkal jen vyplašeného "to vůbec nevedeme." Jakž takž uspěl až o dvě lékárny dál. Měli ale jen dvě velikosti, dlouhé a tlusté jako ty, kterými se bere krev na transfuzce, a nebo tenké a krátké. Tak přinesl ty krátké.

Vždycky mi vrtalo hlavou, proč narkomani recyklují jehly, když jehla stojí korunu, zatímco dávka čehokoliv minimálně stokoruny. Je to prosté, jako se vším ostatním. V lékárnách nemají jehly, v drogeriích běžné chemikálie, v supermarketu jedlé jídlo...

Ani jednomu se nám nedařilo získat dost krve, i když se jehla zapíchla pořádně hluboko. První kapka byla slušná, ale na zaplnění trubičky by takových bylo potřeba tak deset. A po dvou to přestane téct a než se člověk píchne víckrát, tak se srazí. Ta naše těla fungují fakt dobře.

Po tomhle kamarád usoudil, že na odběru krve z žíly nemůže být nic těžkého, že to snad výsledky testu moc nezkreslí a jako správný emo si bez váhání zabodl jehlu kamsi do loketní jamky. Teklo to krásně. V půlce kapiláry se ucpala ta tenká jehla.

No a tady jsme to vzdali. Jsem o dva tisíce lehčí, prsty mám rozpíchané tak, že i psaní blogu bolí a pořád nevím, jestli si na nějaké jídlo moje tělo tvoří protilátky. Ale nevzdávám se. Příště zkusíme větší jehly a to by v tom byl čert, aby se to nepovedlo...




O googlovacích šifrách
Člověk (a ani organizátor šifrovačky) se nikdy nezavděčí všem, ale jestli existuje kategorie šifer na terénních šifrovačkách všeobecně neoblíbených, tak do ní jistě patří šifry googlovací. Co je to taková googlovací šifra? Ehm... no, to je právě ten problém.

Když někdo chce vyrobit nějakou šifru, má několik možností. Například může použít nějakou vlasnost něčeho, které si lze přímo všimnout. Takové šifry bývají nejhezčí, ale za jejich "aha efekt" se obvykle platí tím, že luštící buď dostane správný nápad a nebo má smůlu. Šifrovačka složená jen z takových šifer by byl můj sen, ale kde brát a nekrást? Potkat takovou šifru víckrát než jednou za šifrovačku je radost.

Další možností je nějaká volná variace na známé téma. Stokrát vyvařené okoukané principy (setřiď to, rozděl to, spočítej frekvenčku a použij jedinou zajímavou vlastnost, dokresli chybějící objekty...) schované v novém obale potkáme téměř kdekoliv tam, kde mají orgové v úmyslu zařadit lehkou šifru.

Potom tu máme pomůckové šifry. Ty se luští tak, že člověk kouká do šifry a hledá nějakou strukturu. Vidím tam mřížku 2*3? To bude Braille. Nějaké úhly? Semafor. Cosi co připomíná trojkovou soustavu? Polský kříž, perverzní to zápis trojkové soustavy. Blé. Tohle mě osobně fakt nebaví a je jen málo šifer používajících pomůcková kódování, které se výše popsanému vymykají. Blahoslavení orgové Bedny, kteří se letos dokázali této kategorie zcela vzdát.

A nakonec zbývají šifry nutící hráče používat "obecné znalosti," ať už to znamená cokoliv. Šifra může po hráči chtít, aby se orientoval v jízdním řádu nebo kalendáři (to nebývá kontroverzní, zato už se to pomalu slévá s předminulou kategorií), věděl věci vyučované na základní škole (tady už začínají někteří lidé pomalu nadávat), pamatoval si aspoň něco ze střední (to už si teda orgové dovolili) a nebo věděl, co je to čtyřrozměrný simplex (to už si teda orgové Bedny tuším loni fakt dovolili :)). Pokud se v týmu nenajde nikdo, kdo zná požadované (a zároveň je jasné, že je třeba to znát - to není úplná samozřejmost), stává se z šifry využívající obecných znalostí rázem "googlovací šifra" a hráči nadávají.

Problém je v tom, že hranice je nejasná. A my jsme všichni čím dál línější si pamatovat věci, které přece tak snadno vygooglíme... a tak googlíme a nadáváme na šifry. Místo abychom vzpomínali na písničky, které nám maminka zpívala. Na knihy, o kterých jsme se učili v literatuře, když už jsme byli líní je číst. Na údaje ze zeměpisu, lingvistiky, matematiky... na spoustu krásných věcí, kterým bychom se mohli věnovat, namísto abychom třeba surfovali po webu a updatovali status na své oblíbené sociální síti. Nebo psali pochybné blogy. :)

Osobně si myslím, že chyba není v googlovacích šifrách, ale v nás. Vlastně si myslím, že nic takového jako googlovací šifry na terénních šifrovačkách snad ani neexistuje - ještě jsem vlastně asi na šifrovačce nepotkala takovou, u které bych se nestyděla, že nevím a musím použít google. Vypadá to, že organizátoři šifrovaček, na které chodím, většinou zvládají odhadovat svou cílovou skupinu a její možnosti docela dobře.

Nevědět, která evropská země má jakou vlajku, kde na Zemi je které město a o čem byla ta a ta profláknutá knížka je vlastně docela ostuda. A přijít o tu profláknutou knížku (nebo o film odehrávající se v onom městě) je vlastně docela škoda. Proč pomalu ztrácíme zájem o svět kolem sebe a nahrazujeme jej nesmysly? Nevím, ale rozhodla jsem se, že přestanu nadávat na googlovací šifry a místo toho se budu snažit se sebou něco udělat, abych příště ten Google nepotřebovala. A co vy?




Pomocná škola a Bedna 2013
Je to vůbec možné? Já jsem fakt jen tak vynechala reportáže ze dvou Beden? A dá se to vůbec nějak napravit? Napravit se to asi nedá, ale to podstatné - totiž že jsme loni i předloni jako obvykle špatně zformulovali svá přání a jako obvykle jsme ani jednou Bednu nedošli, budiž řečeno. Letos to dopadlo jinak, ale jak se dá čekat, happyend se stejně nekonal. Letošní Bednu jsme šli v šesti lidech. Nebyl v tom žádný podfuk a ta šestá hlava nám moc nepomohla, spíš naopak. Sedmiměsíční miminko s luštěním nepomůže, i kdyby mu to pravidla hry dovolila, zato však na úkor šifer chce být krmeno, baveno a jinak obskakováno. Ještě mnohem zhoubnější vliv na schopnost týmu dojít Bednu pak má vedlejší účinek přítomnosti miminka, totiž maminčina laktační demence. Cože, vy jste ještě neslyšeli o laktační demenci? Škoda mluvit, pohovořte si s nějakou maminkou, co kojí miminko, a uvidíte sami. Start jsme si tentokrát náramně užili. Potkali jsme spoustu známých a mudrovali nad divnými názvy týmů na obálkách. Toníček vyspával, nabíral síly na to, aby se mohl v okamžiku startu probudit, a pak to táhnout až do noci a rozptylovat rodiče, co nejdéle to půjde. Probuzení zvládl téměř na minutu přesně, takže do startovní šifry jsem koukala s miminem kojeným na stojáka. Víc než koukání se nekonalo, zbytek týmu bleskově oběhl pár lidí v okolí, přinesl první šifru z kolečka, kterou jsme vyluštili pomocí kolektivního šilhání, a když bylo mládě konečně po svačince, nezbylo, než ho naložit do kočáru a za ohlušujícího řevu vyrazit na Petrské náměstí. (Naše miminko nesnáší kočárek a nespí-li, touží býti nošeno. Toto přání je ale těžké mu splnit, když se člověk snaží přesouvat maximální rychlostí a přitom stejně musí tlačit ten kočárek.) Cestou jsem přemýšlela jen o tom, jestli jdeme dost v čele na to, aby na nás na místě zbyla lavička. Tohle přání se mi splnilo, takže jsem si mohla posadit řvoucí šelmu na klín, tím ji proměnit v rozkošné miminečko a začít luštit. První frekvenčka, proč je tam všechno v sudém počtu? Sedíme tam podezřele dlouho a pořád nic. Jirka scrabblí řešení z poloviny písmen a hlásí, že vyráží. Za MJova hlasitého láteření (copak si nepamatujeme na loňské ministerstvo?) se všichni odebíráme na tramvaj do Karlína, miminko na zádech se nespokojeně ošívá. Má smůlu, s osmikilovým báglem na břiše jsem schopná se pohybovat tak rychlostí ožralého lenochoda. V tramvaji jsme zjistili i jak se ta šifra má řešit, MJe to ale moc nepotěšilo. Narozdíl od ostatních chodí totiž luštit šifry, a ne obíhat stanoviště. (To se ale všichni mají. Já zatím neluštím ani neobíhám, ale jenom uklidňuju mládě a lehce přicmrndávám.) V Karlíně kojím, přebaluju a než se vůbec dostanu k šifře, někdo z ní udělá skládačku, která nás posílá na Kostnické náměstí. Lipany, ach, vy Lipany! Získáváme kompletní sadu hexů. Další frekvenčka. Najít, co chybí je hračka a pokud jde o polohu dalšího stanoviště, s Žižkou si na nás nikdo nepřijde. Při přesunu na stanoviště kontrolujeme šibenice. Pod Žižkou vyndávám z kočárku ječící šelmu (už jsem ho jednou před měsícem na ten kopec na břiše vlekla a stačilo), koukám na šifru, navrhuju použít hexy a zbytek už zase jen letmo sleduju během péče o blaho roztomilého miminečka. (Říkala jsem ječící šelmu? To není možné. Vždyť je to tak rozkošné děťátko, a jak se krásně směje!) Krátký, pohodlný přesun a další šifra, kalendář. Máme to celkem rychle, dolušťování ale zabere ještě pár minut. Přemýšlíme, jak nám Bednáři mohli dát tak hloupou, nudnou šifru. Proč? Vždyť je to jasné jak facka! Oni nám potřebovali dát pořadí písmen v abecedě! Jirka c[...]



Návod na mimino
Posledních pár generací je u nás zvykem, že když ženská zjistí, že čeká dítě, začne se shánět po literatuře. Přečte si knihu od vynikajícího odborníka (co na tom, že je to nejspíš chlap teoretik), a pak se snaží naučené aplikovat v praxi. Pokud má ona i její mimino rozum, stejně je nakonec všechno jinak. Tak přesně takhle jsem na to nešla. Jako samice druhu homo sapiens přece musím vědět, jak se starat o mimino, i když si o tom nepřečtu tunu chytrých knížek, jinak by lidstvo už dávno vyhynulo, ne? Nikdy jsem nebyla mateřský typ. Malé děti mě nechávaly chladnou, řvoucí malé děti mi lezly na nervy. Vždycky jsem dávala přednost počítačům. Ale čas utíká, důchod nebude, a koneckonců, s vlastním to přece musí být jiné. Je obecně známo, že když samici po porodu odnesete mládě, když jí ho vrátíte, nejspíš se o něj odmítne starat. Není důvod se domnívat, že by tohle nemělo význam i u lidí - sice jsme chytří a co nezvládne příroda, to jakž takž napravíme rozumem, ale to se pak asi neobejdeme bez těch chytrých knížek a možná i léků na poporodní depresi. Dá se čekat, že když se do té hormonální bouře po porodu nebude zasahovat, samice si s mládětem docela dobře poradí sama i bez manuálu. (O tom, že to tak skutečně funguje, ostatně nedávno moc pěkná knížka vyšla. Ještě lepší než číst si o tom je ale vyzkoušet si to na vlastní kůži.) Takže místo abych věnovala v těhotenství veškerou energii výběru výbavičky ve správné barvě a pečlivému studiu knížek typu Péče o dítě, tak jsem vydávala SLERT, vysvětlovala Dharmu v našem buddhistickém centru (většinu té doby, co jsem vůbec nepsala blog, jsem byla zašitá v Německu nebo ve Francii a studovala buddhismus) a řešila, jak porodit dítě, aniž by do mě chtěl někdo píchat, šťouchat, stříhat, odnášet mimino umýt a šup do inkubátoru, jen co vyleze na ten boží svět. V civilizovaných zemích je zvykem nechat zdravou ženu normálně porodit pod dozorem porodní asistentky, do ničeho se nemontovat (tohle krásně popisuje Michal Ludvig u kiwiáků), narozené dítě plácnout mámě na břicho a nechat v klidu působit přírodu. U nás je zvykem (každý den vyjde nejmíň jeden porodní deníček popisující něco takového třeba na emiminu) ženskou položit na záda, propichovat vaky blan, kapat oxytocin, skákat jí po břiše, nastřihnout, dítě jí nechat přinejlepším dvě minuty, a pak je přinést často až za několik hodin. Ubránit se tomu znamená vybírat si porodnici velice pečlivě, připravit se jak do boje a mít s sebou někoho, kdo ten boj nevzdá, až na něj rodička nebude mít sílu. Poslouchala jsem další a další neveselé příběhy a lámala si hlavu, jak to provedeme. Dlouhý příběh zkraťme - nakonec jsem dostala číslo na skvělou porodní asistentku z Neratovic, které naštěstí máme nějakých 15 km od domu. S trochou štěstí (neměl službu žádný doktor, který by měl potřebu věci řešit) a s trochou trpělivosti (do porodnice je třeba jet co nejpozději to jde, aby nikdo neměl potřebu tvrdit, že porod nepostupuje, a začít to řešit) to vyšlo báječně. (Téměř kdekoliv jinde bychom asi, vzhledem k tomu, jak to nakonec probíhalo pomaličku, dopadli o hodně hůř.) A pak už jen pěkně přitulit a tulit, a tulit, a tulit... (Kupodivu mě ještě překvapilo, když jsem se dozvěděla, že ve většině porodnic nechtějí nechat mimina spát s mámami v posteli.) No a ono se ukázalo všechno samo. Dětská postýlka? Ha ha, slouží jako sklad věcí na přebalování. Kočárek? Pro tatínka a babičku se hodí, ale v šátku to jde i bez řevu. Kojení po třech hodinách? Proboha, kdo to vymyslel? Když má hlad, tak si řekne, a jak krásně přibírá. My přece taky jíme, když máme hlad. Koupá[...]



Pomocná škola a Bedna 2010
Mám napsat reportáž o tom, jak jsme nevyzráli na novou Bednu? A nebo mám jít raději spát? Loni jsme si naplánovali, že dojdeme do cíle Bedny. Stalo se. Letos jsme se snažili v programu pro mysl zalátat i tu poslední nenápadnou díru, leč ani se zdrojákem "letos dojdeme úspěšně" se nám nezadařilo. V cíli jsme se sice nečekaně octli u přejímky hlavolamů, ale mám pocit, že tu na svůj suvenýr z Bedny koukám trochu neprávem... ač jsme na tom podobně jako ostatní nejúspěšnější týmy. Letošní Bedna pro nás byla neobyčejně zábavná, napínavá a plná zvratů. Vše začalo už na předstartu, kde jsme se u porodnice sešli s většinou spřátelených týmů a díky Jirkově okamžité akci "jeden zástupce z každého týmu ke mně!" získali neomezené množství písmenek na výměnu, takže jsme všechny běžce dorazivší z okolí velmi rychle odnaučili měnit kus za kus. Zároveň jsme si díky halabala napsaným číslům rychle všimli periody (jakto, že je 139 a 239 stejné, není to přepis? Není! A tohle taky ne...), ale co jsme nahnali na bleskovém řešení, to jsme ztratili na nešikovném pěším přesunu přes Nuselák (ale ten výhled!). Na start jsme dorazili přibližně třicátí. Nejprve jsme dlouho hlasitě nadávali na čtyři stránky pravidel startovních aktivit, ale nakonec jsme se smířili s osudem a vydali se do víru boje. Nejvíc jsme si věřili u disciplíny Země-město, protože máme s Martinem jistou oblíbenou domácí zábavu (konkrétně hru Mám to!), která je pro tento druh klání docela dobrou průpravou. Rozdali jsme si to s Drahošovci a nutno říct, že coby tým z větší části mluvící slovensky bojovali velmi statečně. Pokračovali jsme směrem k tiché poště, což mi přišlo, pokud jde o nápad, jako naprosto nepřekonatelná disciplína. Na první pokus jsme dostali na frak od Tuleňů masového kašpárka, kteří narozdíl od nás umějí počítat i bez křemíkových kamarádů. V další dvacetiminutovce se k nám zase přihlásili Drahošovci - soutěžit s tímto týmem v luštění sice vypadalo na ošemetnou záležitost, zároveň ale nešlo odmítnout, nejen proto, že sami jsme nebyli právě vyhledávanými soupeři. Kupodivu jsme je stihli předluštit, přestože jsme u padací šifry nepříliš mazaně rekonstruovali celý text. Dokonce došlo k humornému momentu, kdy Martin poslal dál šifru se zatrženým heslem, protože vyluštěný text nestihl dočíst. Protože Ballma se nám nezdála být moc lákavá (jak tak čtu diskusi o patování, zachránilo nás to nejspíš před smutkem nad stavem lidstva :-)) a logické úlohy na šifrovačkách obvykle řešíme spíš programem, šli jsme se přetahovat. Děkujeme Želvonohým haplokavčatům (uf, snad si to pamatuju správně), že před námi neutekli a o to víc se stydím, že jsme nad nimi vyhráli jakožto nezačínající kontumačně. Dostali jsme morserébus, při závěrečném hvizdu jsme měli jen název a slavín. Taky jsme tam někde ztratili tu plachtu s pravidly. Poučení? Jako jednotlivci jsme dost nepoužitelní a rychlé luštění nám taky moc nejde. Počítat binárně ale umíme i ovečky před spaním, takže druhá šifra nás moc nezdržela. (I když jsme napřed čekali grafiku, a pak jsme se neshodli s orgy na tom, která že endianita je přirozená, a která pro Tatary - mělo se to přece číst zleva doprava, ne shora dolů :-)). Než jsme se vydali dál, přemluvili jsme ještě matějčíka, který v takových situacích umí chodit (znáte někoho jiného, kdo matfyzáckou registraci úspěšně zvládá po termínu?), aby sehnal u orgů ta pravidla (nechali ho si je vyfotit), protože Jirka nám neopomněl připomínat, že Pepa byl schránčlivé povahy. Ale Pepova chvíle ještě přijde... Na třetím stanovišti jsme si postavili stan. Tedy jenom vršek[...]



Pomocná škola a Matrix 2010
Letošní Matrix Pomocné škole nevyšel už předem. Vojta vyrazil na start nejen se zbrusu novým zvonem, ale i s nedoléčeným streptokokem, mě jisté problémy přiměly už druhý den nejíst. Zbytek týmu byl sice zdravý, ale tato zjištění jej moc nepotěšila. Startovní aktivity se nám tentokrát vesměs líbily. Já jsem se věnovala hraní Vězňova dilematu (všichni mí spoluhráči se vždy chovali altruisticky - chtěla bych věřit, že to ještě s lidstvem není tak špatné, ale předpokládám, že to všichni buď taky znali nebo strategii stihli upočítat), matějčík špicoval uši u orchestru, všichni čile vyměňovali peníze a téměř všichni si stihli odskočit do muzea. První tři hesla jsme získali rychle, co počít s hudbou jsme ale netušili. Jirka s matějčíkem rozvíjeli různé teorie, dokud si nevšimli stále hrající Dajány. Páté heslo jsme očekávali u byrokrata (ono z toho papíru víceméně vyplývalo, že by mělo být tam), že jej matějčík získal okamžitě bylo ovšem milé překvapení. Hurá do minulosti. V tunelu u fotek panoramatu Prahy jsme se značně řezali, smích nás ale přešel, když jsme viděli, jak se za námi Vojta plazí. Po bleskovém vyluštění dvou šifer a nutnosti vyrazit do terénu jsme naznali, že nezbývá nic jiného, než založit centrálu a poslali jej do KFC na Ípáku. Jirka s matějčíkem vyrazili kamsi na Smíchov, my s Martinem do Riegráčů, a pak za Vojtou. Pustili jsme se do luštění, druhá část týmu zatím několikrát (zato však marně) sháněla agenta ve vlaku. Nesehnala, do druhé části jsme prošli na čtyři kotouče. Potom se hra pěkně rozjela. Zatímco Jirka s matějčíkem louskali jednu šifru za druhou, já s Vojtou jsme přicmrndávali v KFC (dali jsme tam Braillovy šachy, které se mi docela dost líbily a tapířího Bendera) a Martin měřil na Ladronce (trvalo mu to dlouho, zato to však zmáknul skoro sám). Potom jsme se v KFC prohodili, já se vydala ke kostelu do Nepomucké a pomáhat s měřením, ostatní zatím luštili. Vyplatilo se nám mít foťáky a internet a šifry si posílat. Sešli jsme se s dvěma kotouči (a už bez Vojty, který vyrazil do postele) u amarounů, kde jsme také doluštili logika (čí spíš, matějčík jej doluštil, když vysvětloval Martinovi, co už zjistil a přitom objevil, že si to špatně opsal). Čas neúprosně běžel, půlnoc se blížila. Že nestihneme vlakového agenta už bylo jasné, matějčík s Martinem šli zkusit aspoň agenta od logika, Jirka a já jsme zatím dlabali slané želé, dokud se nám nepovedlo jakž takž aproximovat Hellichovu. Protože pomáhat zbytku týmu s hraním hada nemělo cenu, vyrazili jsme k Jirkovi domů poblíž stanoviště s hadem. To se nám nakonec vyplatilo dvojnásob, protože možnost luštit kotouče v klidu domova a navíc paralelně s Vojtou (kotouče zkopírované v copycentru si sice domů nevzal, Jirkův scaner to ale zachránil) bylo velmi příjemné. Vojta šel odzadu, my odpředu, správná pozice bylo přesně to místo, kde jsme se sešli. Ať žije pravděpodobnost - 1/32, že budeme mít takovou smůlu. S ještě nedoluštěnými kotouči jsme vyrazili na noční bus k Andělu, na sraz se zbytkem týmu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme vyluštili, že máme kontaktovat agenta u toho Mekáče, kde na nás ti dva čekali. A hurá na tramvaj! První šifru terénní části tým vyřešil dřív, než jsem se (po dvou dnech!) stihla aspoň trochu najíst. Zato ta další, na romantickém místě plném napětí, nám vzdorovala zatraceně dlouho - až do té doby, než Martina napadlo, že polský kříž se dá zmršit třeba tím, že se tam přidá CH. Jo, dvě a půl minuty než jsme ho našli, dvě a půl hodiny než nám došlo, že máme být paranoidní a nevěřit v pravidla. Na zač[...]



Dvousložková masala
Záliba v nočních šifrovačkách a potřeba dlouho a pravidelně spát nejde moc dobře dohromady. Výběr životabudičů mám značně omezený... jak z toho ven?

Normální účastníci šifrovaček, kteří nejsou zrovna noční ptáci, si vypomáhají vesměs čajem, kávou nebo energy drinky. Ty první dva nápoje se mnou už dávno téměř nic nedělají, chemických pomocníků se při své divné reakci na kdejaké léky bojím (tak schválně - znáte třeba někoho jiného s alergií na Zyrtec?). Naštěstí mi zbývá ještě jedno eso v rukávu, stará dobrá masala.

Historie tohoto podivuhodného nápoje v českých čajovnách je dlouhá - na tu nejlepší (a pokud vím, původní), dátá masalu, se chodilo před lety do Ómáče, kde jsem se taky naučila, z čeho ji vlastně dělat. Takže dnes, když už Ómáč dávno zavál čas, si ji dělám sama: na šifrovačkový litr dávám kus sušeného zázvoru (mají ho třebas Pákistanci ve svém obchůdku v Lipanské, ulici důvěrně známé loňským účastníkům Po škole - což mi připomíná, na letošní ročník už za chvíli dojdou místa, chcete-li hrát, pospěště si), lžičku či dvě kardamonu (celý trochu natlouct, k sehnání tamtéž), kus skořice, trochu hřebíčku, ještě míň bílého pepře. Vše se pět až deset minut vaří, přidá se černý čaj (většinou používám cejloňák, teď jsem ale objevila tuhle mňamku) po dalších pěti minutách mléko. To se nechá třikrát vzkypět, případně osladí, a je to. Mňam. Nepít to jindy než na šifrovačkách chce silnou vůli, ale pokud si zvyknu i na tenhle lomcovák, budu mít asi už vážně smůlu.

Tahat mléko v termosce je ovšem poněkud nepraktické - termosky pak odporně smrdí a jejich víčka se takřka nedají vyčistit. Pomáhá rozebrat je co to jde a párkrát prohnat ultrazvukovou čističkou na brýle (mám ji doma z těchto důvodů déle, než nosím brýle), ale i pak to chce spoustu ruční práce a výsledek je nejistý.

Před letošním Matrixem se nám nechtělo zvětšovat domácí frontu páchnoucích termosek, protože by to znamenalo nutnost se do Bedny pustit do této otravné práce. Nakonec jsme dospěli k šalamounskému řešení: Uvařili jsme masalu bez mléka, jen z koření a čaje, a kromě termosky s touto značně ostrou tekutinou s sebou vzali ještě pikslu Salka přelitou do pet lahve a plecháč na míchání přímo na stanovišti. Dopadlo to výborně.

Orgové šifrovaček, těšte se, pokud se nám podaří, že na nějaké budeme všichni v týmu zdraví, budete mít co dělat, abyste před námi stíhali pokládat šifry :-)

Pokud čekáte na report z letošního skvělého Matrixu, asi se nedočkáte. Zkuste přemluvit matějčíka, mně už to nějak nebaví. Navíc bych Vám určitě vykecala nápady na šifry pro Po škole, ke kterým nás inspirovaly ty matrixové.




Podrátě 4 za dveřmi
Další rok za námi, hackovací soutěž před námi, začínáme už v pátek 13. listopadu. Co tentokrát můžeme čekat?

Nejprve informace pro ty, co ještě Po drátě nepotkali: jde o hackovací soutěž jednotlivců, při které z postupně zadávaných úloh dolujeme hesla pro další. Pokud se chcete nezávazně dozvědět podrobnosti, pošlete e-mail s předmětem "0:zaciname" na e-mailovou adresu soutez zavináč podrate.cz. Pokud se chcete podívat, jak vypadala řešení a zadání v přechozích letech, zkuste začít třeba tady. Letošní úlohy jsou samozřejmě originální, ale při řešení může pomoci vědět, jak autoři úloh uvažují.

A co je nového? Formát soutěže se začíná pomalu ustalovat, stejně jako minule hrajeme na hlavní a vedlejší úlohy, nápovědy a žolíky, letos nás ovšem čeká na cestě k vítězství čtrnáct hlavních, zbrusu nových úloh. Abychom předešli loňským trapasům, nabídneme tentokrát úspěšným řešitelům uzavřená diskusní fóra k jednotlivým úlohám, kde nám budou moci zcela otevřeně vynadat, jakož i probrat své dojmy a způsoby řešení s ostatními úspěšnými řešiteli.

Pamětníci se jistě zaradují, když jim prozradím, že i letos se organizace soutěže účastní Niel Ambrož. Pozorní a trpěliví řešitelé se budou moci blíže seznámit i s dalším důležitým členem realizačního týmu, který dosud zůstával v pozadí.

Máme za sebou týdny hackování, testování, realizace šílených nápadů všeho druhu (těšte se) a jsme nezřízeně zvědaví, jak se s našimi výtvory účastníci letos popasují. Těšíme se, jak budeme celou páteční noc bdít a držet palce. A sázet se, jestli se vítěz najde už v sobotu ráno a nebo ještě ne. Testování pomalu spěje ke konci, za pár dní budete na řadě Vy. Hodně štěstí!




Pomocná škola a Krtčí norou 2009
Na letošní Krtčí norou jsem se hodně těšila. Krtci zvládli to nejpodstatnější a zvolili termín těsně po mých státnicích, takže účasti Pomocné školy nestálo nic v cestě. Tedy až na to, že jsem neměla čas organizovat jako obvykle, a že si kvůli našemu Bedna Star Teamu půlka původních členů zvykla chodit s Labáky s Qačkou, takže jsme trpěli podstavem. Vyráželi jsme s Vojtou, Markétou a matějčíkem, který nás po čase opustil. Celkový dojem ze hry byl tentokrát takový neslaný nemastný - po naprosté extázi předloňské KN a loňskému potvrzení, že jsou orgové opravdu tak dobří, jak si myslím, jsem se samozřejmě těšila na další vyvrcholení šifrovací sezóny. Toho jsem se bohužel nedočkala. KN je samozřejmě pořád dobrá šifrovačka plná opravdu pěkných šifer. Ale letos jsme podstatně víc klusali do kopce než luštili (což mě kdysi štvalou na Tmou tolik, že jsme místo toho začali chodit raději na KN) a lehce otravná byrokracie přerostla do formy, až jsem si místy říkala, že snad Krtci letos pořádají hru společně s Evropskou unií. Ale pojďme od začátku... (Šifry, o kterých bude řeč, jsou k vidění tady, my jsme šli variantu V jako Výzva.) Úvodní řada letos byla pěkně vypečená: velké N, dveře od Downing Street (Markéta je poznala), dva divné stromy, dvojka, hromádka naštípaného dříví, čert, vzlétající pták... přemýšlím, přemýšlím, nic mě nenapadá, chvíli čumím do blba... blik... "hele to jsou ententýkydvašpalíky" a uháníme dál. Jsem pyšná, že to mám rychleji než oba přítomní rodiče tří dětí, ale jakékoliv pocity včetně pýchy přecházejí při prvním úprku do kopce. U druhé šifry dostáváme jedinečnou možnost jít pro nápovědu k rozhledně (matějčík se obětoval) a mezitím malujeme úsečky a oblouky do zadání druhé šifry. Jde nám to ukrutně pomalu, ale když v tom někdo vidí písmena "ZDB", není tak těžké uhodnout 7 dubů, což je blízké rozcestí. Ach ta radost, jde se sice terénem, ale po vrstevnici. A okolní les je navíc opravdu nádherný. Třetí šifra není šifra, ale spíš aktivita. Nebo úloha pro Prolog: máme útvary z plastelíny, totiž Karla, jeho napůl vlastní sestru, dědečka a Nikolu. Hledáme dítě, které má Nikola se společným rodičem Karla a té sestry. Víme, že se tvar dědí buď vždy po otci nebo vždy po matce a buď velikost nebo malost vždy převažuje. Takže se napřed dohadujeme, jestli je Nikola holka nebo šuhaj loupežník, nakonec ale usuzujeme, že je to jedno (vyšlo to tak, že se prostě dědilo po Nikole či Nikolovi), pak plácáme kostičku... (ještě před tím tedy díky Markétě systematicky kreslíme rodokmen, což hodně pomáhá, řešit to z hlavy bylo mnohem těžší) ale kostičky mají nejenom velikost, tvar a barvu, ale i jednu nebo dvě dírky. Že ty dírky jsou pohlaví a Nikola je tedy dáma, zjišťujeme až po nějakých neúspěšných pokusech s jednou a třemi dírkami. (Fuj, fronta, fuj!) Čtvrtá šifra je dost možná nejlepší šifra celé hry: Řádky s nějak se překrývajícími kopečky různých velikostí. Dost rychle zjišťujeme, že jsou to krtiny a kreslíme je shora do sítě 4x4, k povšimnutí, že jsou vždy na černých políčcích šachovnice, a že je to otočený Braille (mlč a zmiz babo odporná, slepý jak krtek bych musel být...) ale potřebujeme trochu víc času. Máme radost z pěkného kolektivního řešení, každý dodal střípek a bylo to. Jeskyni hodnotíme kladně, frontu před ní méně, orga nutícího nás mimo nálepek a karty týmu hledat taky papíry se zadáním minulé šifry neházím ze skály jen proto, že vím, že on za to nemůže. A jdeme z [...]