Subscribe: fe$tival sup€r m@ll
http://festivalsupermall.blogspot.com/feeds/posts/default
Added By: Feedage Forager Feedage Grade B rated
Language: Czech
Tags:
ale  jak  jako  jen  ještě  jsem  jsou  když    nebo  něco  pak  protože  tak dále  tak  toho    že 
Rate this Feed
Rate this feedRate this feedRate this feedRate this feedRate this feed
Rate this feed 1 starRate this feed 2 starRate this feed 3 starRate this feed 4 starRate this feed 5 star

Comments (0)

Feed Details and Statistics Feed Statistics
Preview: fe$tival sup€r m@ll

fe$tival sup€r m@ll



Festival, to jsou stejné krámy s laciným oblečením, výlohy plné předražených hodinek světových značek o nichž nikdo nepochybuje, že je po statisících vyrábějí někde na Taiwanu, pestrobarevné mobilní telefony, vymydlení lidé obleč



Updated: 2017-09-27T07:30:16.732+02:00

 



pokračování jinde

2011-08-28T03:02:55.111+02:00

Je čas jít dál.

Chce to nový festival.(image)




jIRI Walker

2009-08-13T23:21:37.096+02:00

A protože mám tohle sedavé zaměstnání, snažím se alespoň občas alespoň trochu pohybovat. To si takhle vystoupím z autobusu o trochu dřív, nebo o trochu později, a jdu domů pěšky.

Za věrné služby, mě můj zaměstnavatel vybavil telefonem, který má fotoaparát, takže cestou fotím různé banality, jako třeba tohle:
(image)
nebo tohle:
(image)
či dokonce tohle:
(image)

Telefon tak nějak umí zaznamenávat i kudy jsem šel a jak rychle, takže se pak večer můžu pobavit nad různými grafy a mapami a tak dále.

Ale co jsem to chtěl.

Dneska mi v záchvatu dobré vůle zastavil nějaký pán, a nějak nebyl s to pochopit, že nechci svézt. Snažil jsem se mu to vysvětlit, ale když jsem mu pak pěkně poděkoval, a on odjížděl, viděl jsem jak nevěřícně kroutí hlavou. A o kus dál mě zase potkala omladina od vedle, a koukali na mě jako na blázna, co to jako vyvádím.

Chci říct: jsme na tom už vážně tak špatně, že chození je společensky nepřijatelnou aktivitou?

A co je zajímavé: občas jezdím i na kole a jelikož se snažím pohybovat převážně po lesních a polních cestách, vyrážel jsem v otrhaných teplácích, u kterých nevadilo, když je ohodí nějaké to bláto nebo co se to vlastně na polních cestách válí. A i když vím, že na kole vypadám všelijak, tak od té doby, co mě žena vybavila cyklistickými šortkami (proboha, ne těmi elastickými!) je rozdíl v počtu zvednutých obočí signifikantní.

Říkám si: Takže jde o to vybavení? Smíme se dnes pohybovat jen a pouze když jsme k tomu náležitě ustrojeni? Křepký šedesátník s lyžařskými hůlkami v rukou je v pořádku, ale já cestou z práce nejsem? Chlápek co se projíždí na kole bez náležité výstroje pobuřuje, ale kypré čtyřicátnice korzující městem v elastických cyklokalhotách s vycpávkami v rozkroku jsou přijatelné?

Umenšuje pohyb bez sportovního vybavení náš společenský status? Asi jako když asiati nechodí plavat ve dne, protože by se opálili a ztmavli, a tmaví jsou jen burani co se hrabou v hlíně, a ne ti namydlení kosmopolité co pracují v klimatizovaných kancelářích?

Vážně: nějak mě to mate.(image)




Tenká červená linie

2009-03-22T20:59:56.599+01:00

Chm. Kdo by tomu věřil. Po všech těch letech. Rozumějte: napsal jsem článek. Já vím, já vím. Čekáte, že teď napíšu že je to sračka, že jsem to dělal jen pro peníze a tak dále, ale že svět už je takový, a že nakonec udělám nějaký veselý kotrmelec, kterým se od toho distancuji a budu vypadat jako kabrňák, který vyjebal s nějakým časopisem. Bohužel, zklamu vás. Myslím si, že jsem odevzdal, vzhledem k možnostem (tedy dva večery o víkendu), poměrně slušný produkt, za který se, věřím, nemusím stydět. Poslal jsem text před odesláním na review BVerovi, který řekl že je to dobrý, a když je něco dobrý pro BVera, je to dobrý pro publikum libovolného časopisu (nebo určitě alespoň časopisu, který si text objednal). Ale chtěl jsem říct něco jiného. Hlavní důvod, proč jsem se do článku pustil, bylo, že jsem si chtěl vyzkoušet, jestli to tam ještě je. Nemyslím schopnost psát. Když nepíšete na zakázku moc často, něco slušného vždycky vyplodíte, aniž byste příliš recyklovali sami sebe (je to stejné jako s blogem). Myslím jestli tam je ta touha psát články. Asi jako když Rocky Balboa naposledy vstoupí do ringu, aby si nechal namlátit tím odrzlým smrkáčem. A řeknu vám tohle: Je to pryč. Abyste rozuměli: jsou dvě povolání kterým jsem se chtěl věnovat v době, kdy jsem neposkvrněně snil o ideálním zaměstnání. To první bylo programování počítačových her, což je touha, která mě chytila nad první hrou kterou jsem hrál na svém Didaktiku Gama, ve které se takovým pěkným způsoben na obrazovku narolovalo logo studia Probe. Druhé mé vysněné povolání, touha po němž ve mě vykrystalizovala ve skoro stejné době, byla novinařina. Jak víme, jsem co jsem v nadnárodní firmě, což není úplně to, co jsem si ve čtrnácti představoval. Nicméně ještě není všem dnům konec, a kdo ví kam mě větry personálních oddělení zavanou. Na druhou stranu teď už skoro jistě vím, že touha psát do novin mě zcela a úplně opustila. Důvodů je proto asi několik, mezi ty hlavní patří fakt, že na mé osobní stupnici prestiže kreativních povolání novinařina klesla hluboko dolů, zejména pro svou povrchnost, nepřesnost a jalovost lakovanou průhlednou touhou sdělit něco zásadního. A ano, také jsem byl vinen tím, že jsem si myslel, že psát je poslání, a až později mi došlo, že články do novin a časopisů jsou prostě produkty, které čtenáři konzumují a podle toho je potřeba s nimi zacházet: mít na mysli cílové publikum a zadaný rozsah (a občas také zájem velkých inzerentů, že ano). Zajímavé je, že jsem si té změny, té ztráty zájmu o novinaření, ani nevšiml. Což mě přivedlo k otázce, co všechno ještě takhle tiše odešlo, jaké další sny a ambice jsem ztratil aniž bych si toho všiml. A také si říkám, kde končí zkušenosti a věkem nabytý realismus, a začíná duševní plesnivění. Pokusil jsem se o inventuru toho, co bych chtěl ještě dokázat a udělat, a výsledek shledávám poměrně uspokojivým -- mimo jiné jsem zjistil, že ještě stále mám touhu psát beletrii, což je věc, kterou jsem už považoval za vyřízenou (a časem se k tomuhle tématu ještě vrátím). A pak jsem o tom přemýšlel ještě trochu dál, a došel jsem k tomuhle: hranice mezi moudřením věkem a intelektuální hnilobou vede podél tenké linky rezignace. Rezignovat, znamená přestat se snažit a přestat se snažit znamená zahnívat. A je jedno jestli jde o práci, vztahy, nebo jinošské sny. Čímž se vracíme k psaní článků. Domnívám se, že má totální ztráta zájmu o novinařinu není rezignací (ostatně i kdyby byla, obávám se, že bych si to nedokázal přiznat), ale prostým uvědoměním si vlastních možností. Lidé sebevědomí dokáží být dokonale šťastní ve vlastní průměrnosti. To já nedovedu. Vědomí, [...]



Jump the shark!

2009-09-04T17:34:01.283+02:00

Takže v pátek skončila Battlestar Galactica, a stále jsem se ještě nerozhodl, jestli jsem ze závěru mírně rozčarován, nebo hluboce zklamán. Rozumějte: první dvě série BSG se mi líbily moc. Pak se ale něco stalo, a i když se seriál podařilo poměrně rychle utnout (už po dalších dvou sériích), to nejlepší co na něm bylo v posledních dílech, byla hudba (třeba, podle mě, poměrně zdařilá variace na Dylanovo All Along the Watchtower, respektive v mírně upravené verzi v patrně nejlepší scéně celého seriálu; mimochodem -- také si, když někomu pustíte kousek libovolného SF seriálu, připadáte jako mimořádní pitomci, že se na něco takového vůbec koukáte?)

Nejsem úplně schopen si uvědomit co se v BSG pokazilo, ale je jisté, že ve kdesi kolem konce druhé a začátkem třetí série seriál -- nevím jako to říct česky -- jumped the shark. Něco v seriálu způsobilo, že jemná rovnováha uvěřitelného v nastavených hranicích byla porušena a od té chvíle bylo možné už úplně všechno, čímž ovšem celá věc ztratila smysl, protože možnost všeho, vylučuje zajímavost čehokoliv, jestli mi rozumíte.

Seriál má pilot a tak první dva díly na to, aby jednoznačně definoval jaká pravidla budou v jeho "světě" platit. BSG se definovala jako space opera z nějakého vesmíru tak podobného tomu našemu, že to možná i náš vesmír byl. Proto se v něm neměly objevovat různé nadpřirozené prvky a polo domyšlená proroctví (ke konci byla zoufalá snaha je nějak vysvětlit už vážně otravná). Nebo z ničeho vymyšlená zápletka s robo-lidmi kteří jsou sice robo-lidi, ale tak trochu jiní robo-lidi, a shodou okolností polovinu z nich tvoří polovina hlavních postav seriálu. To už bylo vážně moc.

Ale asi největším zklamáním bylo to, že ačkoliv všechny díly začínají tajemným prohlášením, že roboti mají plán, nikdy se o tom plánu nic nedovíme (možná v DVD filmu který se má objevit na podzim?). Je to jako dívat se na porno, ve kterém se ani jednou nesouloží, zato se na konci všichni vezmou.

A tohle je tragédie u populárních seriálů obecně. Jakmile se dostaví úspěch, začne se natahovat, prodlužovat a vycpávat, pak sledovanost poklesne a seriál je potřeba rychle utnout. Názorná ukázka jsou Lost. První série byla fajn. Druhá ušla. Pak se začalo špekulovat a vymýšlet, a místo aby se seriál nějak smysluplně uzavřel v původně slibovaných čtyřech sériích -- jumped the shark. Dívat se na Lost je čím dál tím větší utrpení, a jsem takhle blízko k tomu je přestat sledovat úplně (což už se mně stalo s Heroes, kteří začátkem třetí série také jumped the shark). Některé zápletky se sice tak jako trochu vysvětlují, ale problém je v tom, že mě už ani skoro nezajímá jak to všechno dopadne, protože teď už je v Lost možné úplně všechno.

Abych skončil nějak optimisticky: Existuje jeden príma SF seriál, který nikdy žádného žraloka nepřeskočil. Tím seriálem je Firefly. Teď jen nevím, jestli k tomu nedošlo proto, že Joss Whedon je génius, nebo proto, že Firefly po dvanácti epizodách ukončili...(image)




Pochodeň

2009-01-16T20:42:55.780+01:00

Dneska ráno na Radiožurnálu mluvili o Palachovi. Musel jsem přeladit rádio, protože se to nedalo snášet. Bylo mi fyzicky zle, stejně jako je mi zle když se v pitomém filmu schyluje k něčemu nebetyčně trapnému, čemu bychom se měli smát. Samozřejmě že Radiožurnál je seriózní stanice (což zahrnuje i tu pověstnou odpornou hudební dramaturgii), takže Palach neměl nikoho rozesmát, ale cíl byl obdobný: vytlačit z posluchačů jakousi emoci trapným blábolením o odporu proti okupaci bla, bla, bla.

Když jsem pak řídil a mé uši jako balzám příjmaly to nejunylejší z recyklovaného popu na jiné stanici, říkal jsem si, že je ten Palach vážně zajímavá postava. Máme to u nás, v Česku, totiž zařízeno tak, že lidé se dělí na dvě skupiny: my a oni. My jsme ti chytří, oni jsou ti hloupí. My přilepšujeme rodině, oni kradou jako straky. My si dávky zasloužíme, zatímco oni simulují a okrádají poctivě pracující. Nebo konkrétněji: My jsme vyhráli v hokeji, oni to prosrali ve fotbale. My jsme vymysleli kontaktní čočky, oni kolaborovali s komunisty. A my jsme pak ty komunisty svrhli, čehož oni využili k rozkradení republiky.

Jenže Palach do tohohle schématu nezapadá. Zjevně nepatří k nim, ale nepatří ani k nám, protože my, my se tedy rozhodně kvůli nějakým ideálům neupalujeme. My to pěkně v klidu probereme v hospodě u piva, trochu zanadáváme a na uklidnění si dáme si k pivu tlačenku s cibulí a další pivo. Protože ideály jsou pro ty, kteří v tom neumí chodit, což my tedy rozhodně umíme, že ano.

Někdo by třeba řekl, že národ s takovým přístupem je zparchantělý, protože absence ideálů vede k absenci víry a absence víry vede ke ztrátě smyslu jakéhokoliv počínání vůbec. Všechno se redukuje na prostý konzumerismus a oportunismus, na snahu přežít a z každé situace vytěžit co nejvíce. Takový národ si pak plete národní hrdost s nacionalismem, odhodlání něčeho dosáhnout se snahou se obohatit, slušnost s velezdoprdelectvím a tak dále a tak podobně.

Ale říkám si: mohlo by být i hůře.

Jen mně přijde trapné předstírat, že Češi Palacha považují za symbol boje za svobodu a tak dále. Češi považují Palacha za magora, který zahodil život, který mohl tak krásně a pohodlně prožít, kdyby se jen trochu snažil. A na tom rozhlasová, ani žádná jiná, propaganda nic nezmění.(image)




Naostro!

2009-01-07T21:03:14.399+01:00

Ale pánové (ano, vy i vy i vy všichni ostatní, kteří jste se přidali, nebo se přidáte, protože tenhle druh zábavy je mimořádně nakažlivý). Další oběti takovéhohle memu nenecháváme náhodě, ale rovnou je tagujeme, přičemž vybíráme takové jedince, o nichž bezpečně víme, že nás čtou. To zaprvé.

A zadruhé. Rozumím tomu, že touha vysvětlit sebe sama tak, aby to pochopila i ta nejtupější hovada kterým nedojde co jsme zač po přečtení pár našich příspěvků (i když, jak známo, takoví mezi našimi čtenáři nejsou, že áááno) je silná a tak dále. Ale: Jsme už dospělí lidé, tak se tak chovejme. Neztrácejme čas předváděním ega, které je beztak všem ukradené. Věnujme se prezentaci něčeho, co národ zajímá, co mu nastaví to pomyslné zrcadlo a ukáže jací opravdu jsme. A udělejme to bez obalu a zbytečných servítek. Navrhuji, abychom odhodili falešné předsudky, a místo nejapných otázek napříště vystavovali -- fotografie našich penisů!(image)




Ekonomická deprese

2008-10-01T19:10:12.325+02:00

Jak se ještě loni zdánlivě neotřesitelná světová ekonomika naklání směrem k ne jen recesi (která se asi dala čekat -- nakonec ekonomika je cyklická, co jsem tak vypozoroval) ale dokonce ke skutečné, nefalšované krizi, říkám si, co všechno se změní a jak daleko to dojde.

Jakožto (téměř) dokonalého ekonomického ignoranta, mě z těch věcí mně blízkých hned z kraje napadá pokles zájmu o luxusní zboží a přesun zpět k tomu nejlacinějšímu z laciného, tedy řekněme opět hnusná levná PC místo Maců, low-end Nokie místo iPhone? Souběžně s tím konec investic do pochybných podniků jako je Web2.0+. Jistě, zmrazení růstů mezd, růst nezaměstnanosti, celkový pokles životní úrovně (rozhodně pro mě, jakožto příslušníka střední třídy). Dál se v tomto směru nepouštím, protože je to příliš strašidelné (fronty na polévku, děti s nafouklými bříšky a tak dále).

Ale co je horší: jak čtu ty depresivní alarmistické články, nahlodává to ve mně i ty nejzákladnější jistoty které jsem měl. Říkám si: kolik procent poklesu ekonomiky nás dělí od nového Hitlera? (Jasně, to přeháním, ale opravdu jsou totalitaristické režimy v USA a Evropě tak nemožné jak jsme si posledních 30 let mysleli?)

Prosím, oblažte mě někdo pár panáky optimismu a řekněte že ve své neinformovanosti zbytečně panikařím...(image)




Nikdy se nezaregistruji na Twitteru, ep. 3

2008-09-29T20:21:06.946+02:00

(Včera večer jsem manželce s takovou tou mužskou nemotorností snaživě překážel když koupala děti, uklízela hračky a chystala večeři a věci na ráno do školky a napadlo mě tohle:)

Knížky a nástroje pro GTD jsou mužská záležitost. Ženy prostě... get things done.(image)




Po sto letech emancipace žen, ep. 3

2008-09-23T22:50:17.334+02:00

(Tenhle bude bolet.)

Moje žena dožehlila a právě věší v sušárně čerstvě vyprané prádlo.(image)




Nezdolnej lidskej duch

2008-09-23T21:02:11.070+02:00

Zase se mi to tu nějak nakupilo. Hmm. Čím začít?

Byl jsem minulý týden na očním. A jak jsem tak seděl v čekárně, přišel tam takový pán, na kterém bylo už na druhý pohled vidět, že je malinko retardovaný. Opravdu jen malinko. Ve skutečnosti, kdyby nemluvil tak strašně nahlas a skládal věty dohromady jen o trošku jinak, byl by úplně normální.

Ale protože mluvil hrozně nahlas a tak trochu pletl páté přes deváté, bylo v čekárně vážně skoro cítit oblak myšlenek ve smyslu "Ach, bože, teď tu budu muset čekat s tímhle debilem..."

Krize se dostavila záhy. Z ordinace vyšla sestra a pán na ní spustil, že nevidí na jedno oko, a měl k tomu celou historku kde všude byl a nepomohli mu, a že by tedy chtěl, aby se mu doktor na to oko podíval a tak dále. Dopadlo to jak muselo: sestra ho utnula s tím, že má přijít s nějakým opatrovníkem nebo tak něco, že ona si nevezme na triko, až ho s rozkapaným okem přejede cestou domů kamión se štěrkem nebo něco v tom smyslu. Bylo vidět, že pán je na takové chování zvyklý, a nechtěl se dát lacino, takže si nakonec vymohl jakýsi papír se vzkazem pro sociální pracovnici, že mu má někoho sehnat jako doprovod.

Pak odešel.

Ještě chvíli jsem čekal, pak na mě přišla řada, a když jsem sestře platil 30Kč manipulačního poplatku (vážně jsem na něj úplně zapomněl, stejně jako na poplatek za recept!) asi se v ní hnulo svědomí, a začala mi vysvětlovat jak je to těžké a kdesi cosi, a já přikyvoval, že jistě není možné nechat někoho s rozkapaným okem (ať už to znamená cokoliv) jít domů pět kilometrů po frekventované silnici a pak jsem se pakoval pryč, a cítil se vážně jako padouch.

A jak jsem čekal na autobus, a ten pán s tím nemocným okem, který mezitím asi zanesl svůj papír někam na odbor sociálních věcí, nebo kam se takové papíry nosí, šel kolem zastávky, přemýšlel jsem, jak nějaká pitomá náhoda, nějaká miniaturní změna v chemii mozku z vás udělá v očích jiných lidí něco na úrovni psa, nebo morčete, a vy žijete s tou příšernou bezmocí, a i tak triviální úkony jako je oční vyšetření se pro vás stanou nepřekonatelnou překážkou.

A přesto to nevzdáte i když ze současné pozice vypadá takový život naprosto na hovno, a prostě děláte co můžete, protože nic jiného se dělat nedá.

A vzpomněl jsem si i na další pitomé náhody. Třeba na toho pána od nás ze vsi, co pořád jezdí a kole a co o něm jdou drby, že na tom kole jezdí i 30km tam a 30km zpátky na chemoterapii, a taky na jiného pána, se kterým jsem kdysi pracoval, a kterému umřela jeden rok manželka a další dvacetiletý syn a taky jsem si vzpomněl jak čtrnáct dní zpátky trefil nějaký kamión se štěrkem autobus co v něm jela taky moje žena a dvě děti a dalších asi dvacet dětí ze vsi a naštěstí se skoro nikomu skoro nic nestalo a říkal jsem si: Kurva, kurva, kurva.

A kurva.(image)




Po sto letech emancipace žen, ep. 2

2008-09-20T02:28:20.153+02:00

Prase rochnící si v podpaží prototypu mladé úspěšné ženy.(image)



Na vrcholu

2008-09-20T02:21:23.801+02:00

Tohle je stav ve kterém se právě nacházím.

A tohle

############################################################################
Executed tests       : 154
Ignored tests        : 0
Failed tests         : 0
Unhandled exceptions : 0
Total time           : 28,8125 seconds
############################################################################
mně jen dodává falešný pocit klidu.

Uvidíme po Vánocích, kdy by měla být hotová první zveřejnitelná verze...(image)




Vzdávám to!

2008-08-29T21:46:43.680+02:00

Podívejte... Já už se asi tři čtvrtě roku pokouším najít způsob, jak na tohle video odkázat, ale jakýkoliv pokus vždycky skončil nezdarem. Takže to nebudu odkládat, a tady to je: Benny Lava!(image)



Po sto letech emancipace žen, ep. 1

2008-09-20T02:23:40.638+02:00

Polonahé kozaté blondýny na MTV natřásají zadky až z toho bolí oči.(image)



Na(t)ivka

2008-08-27T21:40:37.602+02:00

Je to takhle: Přijít s něčím na trh jako první je príma, ale má to svoje nevýhody. Především musíte kvůli nestabilitě a nevyzrálosti technologie leckde leccos obětovat, taky musíte na vlastní náklady vychovat zákazníky, a nejspíš to napoprvé stejně netrefíte, takže si (nechtěně a v dobré vůli) naděláte do bot velkým množstvím dědičných hříchů, za které se pak budou budoucí generace smažit v pekle ještě dlouho po té, co se rozhodnete věnovat výhradně charitě. Naproti tomu, pokud trochu počkáte, můžete místo babrání se s technologickou nedostatečností vzít všeobecně dostupné součástky a soustředit se na to, jak je poskládat dohromady tak, aby jste vypálili rybník všem pochybovačům, kteří tvrdí, že se na tak usazený trh jako je ten, na který míříte, nikdy nedostane. Třeba tyhle webové aplikace. Existují úkony prováděné na počítači, které dávají smysl jen pokud máte k dispozici Internet. Třeba sledování RSS, nebo IM, nebo e-mail. A pokud provádíte tyhle úkony na různých místech, říkáte si: jaká je to škoda, že zrovna ta data která potřebuji se válí v počítači na druhém konci světa. Kdybych je tak mohl mít po ruce! A někoho hned napadne: ohó, tuhle máte, milý pane, aplikaci která běží v prohlížeči. A ten máte všude k dispozici. A ta data, ta budeme uchovávat u nás na serveru, co vy na to? A vy na to koukáte, a říkáte si: Hmmm, to je ale zajímavý nápad. Škoda jen, že to provedení stojí za hovno. A to je největší problém aplikací provozovaných v prohlížeči: prostě stojí za hovno. Proč v prohlížeči nevidíme nic moc zajímavějšího než tisíc variací na přesouvání krátkých kousků textu z místa na místo? Protože s prohlížečem se nic lepšího dělat nedá. Prostředky které máte k dispozici v prohlížeči vracejí váš nablýskaný počítač na úroveň ZX Spectra. Máte velký disk? Je vám k ničemu. Máte 3D akceleraci v grafické kartě? K ničemu. Vícejaderný procesor? K ničemu. Periferie? K ničemu. Myslím, že nejsem osamocen s názorem, že uživatelské rozhraní by se mělo přizpůsobovat aplikaci, ne aplikace uživatelskému rozhraní. Ale jak chcete v prohlížeči udělat zajímavé uživatelské rozhraní? Jediné co máte k dispozici jsou tyhle Flashe a AIRy a Sliverlighty, ale ty jsou kvůli nutnosti fungovat na nejmenším společném jmenovateli všech podporovaných platforem pořád ohromě omezené co se týče využití dostupného hardware. Třeba: Jak z Flashové aplikace vypálíte DVD? A teď si říkáte: Cože? Jak to spolu souvisí? Chci říct: pokud chcete dělat s libovolným druhem počítače (i kdyby byl převlečený za mobilní telefon) cokoliv smysluplného, potřebujete nativní aplikace. Nicméně pokud chcete dělat něco smysluplného, co využije všech výhod Internetu, nemůžou to být jen tak ledajaké aplikace. Musí to být takové aplikace které a) umí pracovat s daty, která jsou uložena někde na serveru, případně se k nim dá přes takový server přistupovat, b) přístup k nim máte všude. K bodu a): Je to přeci zřejmé: když aplikace v prohlížeči stojí za hovno, ale služby které jsou přes ně poskytovány jsou docela príma, není nic snazšího než napsat nativní aplikaci, která takové služby bude využívat. Jistě, je tu ten problém se synchronizací, což je právě jedna z těch technologických nevyzrálostí, které se vyřeší samy, ať už skrze Microsoft Mesh, nebo Apple MobileMe, nebo nějaký OSS klon který vznikne, nebo už vznikl, jen o něm ještě nikdo neví, proto[...]



Já, robůtek

2008-08-23T20:27:26.357+02:00

Před dávnými a dávnými časy jsme zakončovali AmberSession v takovém nonstop pajzlu na Andělu co se jmenoval Kraken -- kdo ví jestli tam ještě je -- kde mi málem dali do huby ukrajinští dělníci, když jsem ve své mladické nerozvážnosti měl nějaké poznámky na unavenou striptérku, a tuším že Mortena (nebo Lithia) napadlo, že by bylo vlastně fajn, kdyby politici byli nahrazeni roboty. Hned jsme se toho chytili -- byl tehdy optimistický konec devadesátek, tak nám to přišlo jako ohromná legrace -- a vymýšleli jsme, jak by se po volbách jen nahrál do těch robotů nový firmware, nebo by se zatočilo nějakými knoflíky, tu doleva, tu doprava, a že by ti roboti měli generátor náhody, aby to nebyla taková nuda, a že by se tím ušetřilo spousty peněz a tak dále. Jak říkám -- byly asi tak tři ráno a už jsme měli něco za sebou. Vzpomněl jsem si na tuhle historku když jsem si četl na iDnes jak nějací pitomci stáli frontu před prodejnou Eurotelu aby si mohli pořídit iPhone. Rozumějte: tohle stání ve frontách na produkty masové výroby mi přijde opravdu debilní ať už je to telefony nebo herní konzole. Mám ještě tak pochopení, když se děti nemohou dočkat nového Harryho Pottera, ale aby vesměs dospělí lidé stáli frontu na telefon, kterého někde v Číně nebo Malajsii montují v nelidských podmínkách třináctileté děti stovky tisíc kusů týdně, to je vážně nad mé chápání. Shodou okolností (ach, jaká šťastná shoda náhod, viďte?), mi poslal BVer odkaz na starší text Petra Koubského, který se zabývá takovými těmi obvyklými tématy jako je Apple a Microsoft a Linux a tak dále. Co mě zaujalo, je ta pasáž o pohádkách, které o sobě firmy šíří. A říkal jsem si u čtení něco v tom smyslu, že Microsoft je firma geekovská, která vlastně ani pohádky vyprávět neumí, na co se ještě tak vzmůže je falšování -- err, interpretace -- statistik a podlézání zákazníkům, zatímco Apple je firma skoro designérská, a že Jobs právě tyhle pohádky umí vyprávět naprosto úžasně, protože jestli něco designeři umí, tak je to vysvětlit, že -- co já vím -- kus psího lejna je ve skutečnosti kvintesencí moderní doby a přesně vystihuje stav světa, či co. Trochu mi to zarezonovalo s tím, jak jsem zkraje týdne viděl video s nějakými ubožáky z Dellu, kteří předváděli laptop s vestavěným ARM procesorem na kterém běží takový malinkatý Linux, díky čemuž dosahují -- jak to bylo? -- instant on funkcionality (a je to už drahně let co něco takového s BVerem očekáváme, že ano). A u toho videa jsem si říkal, jak by něco takového převáděl Jobs, a jak by se po jeho Colombovském "One more thing" strhnul aplaus, a všichni by vstávali ze sedaček, protože by se jim v tom špatně sedělo, jak si učůrnuli do kalhot a tak dále. A taky jsem se konečně podíval na to video s Davidem H. Hanssonen, což je -- pokud ho neznáte -- takový Radek Hulán, jen hezčí a slavnější (i když zase asi nemá penis jako Godzilla), a ten radil zájemcům o nastartovaní start-upu, že se nemají soustředit na velké korporace a velké zákazníky, ale naopak na malé firmy, protože těm nemusí tak moc lézt do zadku. Což je přesně to, co dělá Apple -- neleze do zadku velkým zákazníkům, protože žádné nemá, a cokoliv předhodí davu svých obdivovatelů, to oni zkousnou a začnou to adorovat až to leckomu leze na nervy. Víte co chci říct: myslím si, že iPhone je jistě zajímavý produkt a tak dále, ale pokud na něj někdo stojí ve fro[...]



(Skoro) Film roku

2008-07-20T02:16:32.622+02:00

Zajímavé. Jak to, že tohle je v mnoha ohledech lepší než většina těch multi-mega-super filmů co šla do kin za poslední řekněme rok?

[UPRAVENO 2:16] PS: Aha, zdá se, že video bude na Internetu dostupné jen tento víkend (tedy než se pak objeví na P2P sítích a Rapidshare). Takže koukejte rychle...(image)




Review.ByName("Wanted", Movie | Comics)

2008-07-07T22:05:28.085+02:00

Jestli byste někdy měli jít na film dřív než na předlohu, tak je to rozhodně teď. Myslím dokud je Wanted v kinech, a než si ze zvědavosti pořídíte komiks.

Myslím to vážně: Pokud váháte, a komiks jste nečetli, jděte do kina. Wanted je tak syrový film, jak jen letní hollywoodský blockbuster může být, mluví se tam sprostě, nekončí úplně pitomě, akční scény mají koule (až na tu trochu chabou část než se Pendolino pořádně rozjede, McAvoy je skvělý typ na přerod z totálního přizdisráče (abych se držel verbálního stylu filmu) na nasvaleného bezohledného vrahouna, kolosální rty a -- ehm -- dekolt Jolie nejsou v záběru přespříliš a Freeman řekne jednou motherfucker a jednou nebo dvakrát fuck.

Jak říkám: vše co si od akčního filmu můžete přát.

A až si pěkně užijete film, jděte si koupit komiks (nebo si ho třeba někde půjčte -- nejlépe v původní anglické verzi), protože ten je ještě mnohem, mnohem lepší než film (česky vyšel jako Živý nebo mrtvý, tuším).

Pravda: i když jsou ve filmu podobné pasáže jako v komiksu, věřte, že komiks je mnohem radikálnější a drsnější než film. A rozumím tomu, že nebylo lze takovou předlohu zfilmovat úplně přesně, protože by se výsledek nedal pustit do kin. Proto si myslím, že všichni co se na té adaptaci podíleli, udělali dobře, že se komiksem tak nějak inspirovali, a pokusili se zachytit feeling, který z něj máte (respektive jeden z feelingů které po přečtení budete mít), a že se jim to povedlo zatraceně dobře.

A pamatujte: They lied, you know. Crime pays.


PS: Považte: nevšiml jsem si toho plakátu Václava Klause! Nemáte někdo odkaz na fotku?(image)




Letos naposledy...?

2008-07-07T22:06:40.405+02:00

Ať to zkusím říct jakkoliv, vždycky to bude znít hloupě, takže se s tím nebudu mazat: letošní Aval- -- eh -- Festival Fantazie byl pro mě generační.

Abyste rozuměli: v roce 1998 jsem byl na prvním conu ve svém životě a byl to právě Avalcon. Tehdy se ještě celý vešel do KD Junior, a spali jsme na internátě chotěbořské obchodní akademie, a všude bylo plno hlavounů (kteří mi tehdy přišli tak zářiví a nedostupní, a najednou jsem s nimi nasával u jednoho stolu a -- a nejapně se posmával jejich chabým vtipům...), a snažil jsem se navštívit co nejvíce přednášek, protože mně přišly ohromě zajímavé a tak dále.

Letos (nakonec stejně jako loni), pokrývá Festival Fantazie velkou část Chotěboře, je i v kině i v sokolovně a kdo ví kde ještě, spí se v širokém dalekém okolí, hlavouni nepřijeli skoro žádní a přednášky mi připadaly pitomé už podle názvů. Zato bylo všude plno mladých lidí kolem 20, spousta slečen (to nebývalo, protože SF je přece především chlapská záležitost, ne?), spousta neznámých tváří.

A tak jsme s BVerem a MaCem seděli venku na zahrádce a nasávali a meditovali, a já jsem pořád trval na tom, že jsme (já jsem!) staří plesniví dědci, a MaC správně poznamenal, že to mám z toho, že mně bude příští rok 33 a že už z toho začínám magořit.

A pak jsem nad tím přemýšlel ve vlaku, cestou domů, a uvědomil jsem si, že je to tak. Dorazil jsem do toho bodu, kdy jsem si uvědomil, že věci (však víte: lidé a svět a tak dále) se mění, a jakkoliv mně něco takového vždycky přišlo nemožné, že já nejsem zdrojem těch změn, že ty změny se dějí beze mě a bez ohledu na mě, a že tomu tak nakonec asi vždycky bylo, jen jsem byl moc mladý a pitomý a do sebe zahleděný než abych si to uvědomil (a ano, máte pravdu: dneska to není o moc lepší).

A říkám si: pomůže mě takové vědomí nějak? Myslí tím tohle: Máme v sobě dvoje hodiny, jedny biologické a jedny duševní. A ty duševní se proti těm biologickým opožďují a jednou za čas je jakoby doběhnou a z toho pak plynou takové ty depresivní stavy, jakože nic nejsme a nic jsme nedokázali a tak dále, protože duše si uvědomí jak jí to tělo pod rukama zestárlo, a že si toho ani nestačila všimnout. A já začínám mít pocit, že tenhle proces u mě začíná a že to bude ohromná legrace.

Takže co? Příští rok už asi do Chotěboře jet chtít nebudu. Už tam pro mě nic není -- ty lidi co tam teď jezdí neznám, a obávám se, že bych jim asi ani úplně nerozuměl, nebo spíš by mě otravovalo brát ohledy na to, že jsou ještě mladí a pitomí a do sebe zahledění (a mám pocit, že jsem rok co rok protivnější a protivnější pokud jde o věci které mě otravují); a nakonec lidi jsou to jediné zajímavé co se kdy na conech dálo.


PS: Slíbil jsem MaCovi, že se veřejně přiznám k tomu, že už zase čtu Fake Steva Jobse. Takže: Už zase čtu Fake Steva Jobse.

PPS: Abyste si nemysleli: Vašek Pravda (a všichni ostatní kteří s ním na Festivalu Fantazie každý rok dřou a skoro nic z toho nemají) odvedl neuvěřitelný kus práce a ve skutečnosti zachránil tradici conů v Čechách. Jenže aby se mu to povedlo, musel con změnit v něco jiného, co se dinosaurům nelíbí -- nejspíše z podobných důvodů ze kterých dneska shledávám Festival Fantazie nezajímavým já. A obávám se, že mu to fandom nikdy neodpustil a neodpustí. Proto bych chtěl říct touto cestou, že celý tým kolem Festivalu Fantazie dělá úžasnou a skvělou práci, a že jim jménem všech těch mladých lidí, kteří to zatím neumí ocenit, děkuji.(image)




Books.Recent.ForEach(b => Review.Book(b))

2008-07-03T20:44:03.945+02:00

Tak. Splnil jsem své hrozby a přečetl pár knih. A jelikož se považuji za mimořádně nadaného literárního kritika, hned se s vámi podělím o své dojmy. Ehm.

Takže:

Vyměřování světa -- Jak jsem už jsem říkal, je ta knížka vcelku o ničem. Ale je o ničem tak milým a příjemným způsobem, že se vážně pěkně čte. Zachytil jsem jakousi nejapnou snahu o nenásilné poukázání na rozdíly ve vnímání světa skrze měření a matematiku, ale přišlo mi trochu zbytečné to do toho ne-příběhu montovat.

Tahle země není pro starý -- Viděl jsem film, a chtěl jsem si přečíst knihu. Vcelku žádné překvapení -- knížka je v lecčems lepší, dává mnohem větší smysl a dokonce má i pár míst, kdy jsem si říkal "síla" (to jsem u filmu neměl), ale jinak ji film vystihl poměrně přesně. Taková... no, jak jak líné, horké texaské odpoledne. Aha, a taky jsem si u ní uvědomil, že moderní literatura rezignovala na uvozování přímých řečí uvozovkami.

Pokání -- Opět: viděl jsem film a chtěl jsem si přečíst předlohu. Mrzí mě, že jsem nejprve nečetl knihu. Závěr by pak na mě zapůsobil mnohem silněji. Zase je fakt, že jelikož jsem věděl jak to dopadne, byl jsem z toho dost deprimovaný už po první kapitole. Rozhodně doporučuji.

Cit slečny Smilly pro sníh -- Doprdeledoprdeledoprdele. A kurva. Zatraceně nejlepší kniha co jsem četl za posledních... no, já jsem jich poslední dobou moc nepřečetl, ale tohle je rozhodně nejlepší z těch co jsem četl. Kdybych byl spisovatelským břídilem, chtěl bych umět psát jako Hoeg. Skvělé, skvělé, skvělé.

Cesta -- No, co říct. Když jsem četl pár stránek v knihkupectví, přišlo mně to hnusné. Hnusné, ale dobré. Když jsem pak Cestu opravdu začal číst, byl jsem trochu zklamaný. Zaprvé mně přišlo, že McCarthy místy příliš tlačí na pilu -- v jednom okamžiku jsem se dokonce rozesmál, když se snažil vzbudit depresivní atmosféru tak zarputile až to bylo směšné -- a zadruhé: hlavní hrdinové jsou už od první stránky v takových sračkách, že na tom vlastně ani nemůžou být o moc hůř. Vidina na to, že je někdo sežere působí skoro jako vysvobození. Proto pro mě bylo těžké se o ně nějak začít bát nebo tak něco. Jsou tam pasáže, které jsou opravdu husté, ale obávám se, že kdybych neměl děti, považoval bych je za pitomé. Jinak je to zajímavé číst především ze studijních důvodů. Jsou tam všechna ta slova, která použijete, když chcete vzbudit pochmurnou až depresivní atmosféru: nehybný, šedivý, mrtvolné ticho a především ultimativní depresotvorné slovo: popílek. Nevím jestli doporučit. Asi spíš ano, ale jen pokud víte jistě že hodně snesete...

Tak. Momentálně zpracovávám Kryptonomicon (MaCu, ten je asi tvůj, protože BVer se k němu nezná -- až dočtu poctivě vrátím!), a pak mám vyhlédnutou celou sadu dalších knih, kterými časem sebe i vás oblažím.

Těšte se. Alespoň si je připomente.(image)




Nikdy se nezaregistruji na Twitteru, ep. 2

2008-06-16T20:21:21.031+02:00

(Ale jen proto, že mě BVer popichuje...)

Zjistil jsem, že Petr Koubský sleduje fotbal. (Co na sebe ti twitteráci neprásknou, když mají pocit, že jsou jen v přátelském kroužku svých twitsledů -- nebo twitsleďů? Ale nemyslete si, my šmíráci vás vidíme! A chtěl jsem říct, že text v závorkách se do těch 140 znaků nepočítá!). Zkouším si ho představit, jak sedí doma u televize a rozrušeně řve "Kurva, jéééééď!" nebo "Pičo, přihrej!" ale nejde mi to. Nebo nejsou všichni fotbaloví fanoušci takoví?(image)




Nikdy se nezaregistruji na Twitteru, ep. 1

2008-06-16T20:21:58.123+02:00

(Ach, tihle slizcí Twitteristi, ti to mají jednoduché, ti prosté plácají jedno větné bláboly a nikomu to nevadí. Oč těžší to máme my zásadoví a konzervativní bloggeři!)

Už jsem říkal, že LINQ se skvělý? Ne? LINQ je skvělý! (Kromě té části s chybějícím IDataContext, to hoši krapánek podělali...)

(Aha, ještě jsem chtěl poznamenat, že pokud to půjde s Bloggerovskou CAPTCHA takhle dál, tak za chvíli nic neopublikuji, protože neprojdu testem...)(image)




Probublávání

2008-05-09T00:31:50.503+02:00

Řeknu to rovnou: jsem příliš líný abych tu linkoval všechny příznaky (ale třeba pár posledních příspěvků na Why does everything suck? obsahuje odkazy na další zdroje), ale už zhruba tak od ledna mám (stále sílící) pocit, že Web2.0 hype se pomalu blíží ke svému konci.

Přijde mně, že lidé jsou unavení tou věčnou socializací, že poslední zhruba rok v tzv. Web2.0 nevzniká nic než variace na předchozí úspěšné (nebo spíše populární) projekty, že nikdo nevydělává peníze, a že začíná být zřejmé, že ani nikdy vydělávat nebude, a že konečně i těm největším optimistům začíná být jasné, že drtivá většina toho, co je nám předkládáno jako revoluční kdesi-cosi, jsou jen takové hračičky bez užitku.

Nechápejte mě špatně: Web2.0 nebylo úplně špatné období, a kdybych byl mladší, vzpomínal bych na ně za pár let stejně, jako teď vzpomínám na konec devadesátek, ale nemůžu se ubránit pocitu, že zatímco kolem let 96-98 se opravdu cosi měnilo a rodilo, tak tentokráte to bylo jen nahypované nic, neplodná onanie nad možnostmi které se otevřely s tím, jak se LAMP stal užitečným a současně cena hardware použitelného pro servery klesla na úroveň, za kterou si malou serverovou farmu může pořídit kdejaký středoškolák z kapesného.

Konec první bubliny nám nechal rozjetý open source (Stallmanova skrytě elitářská myšlenka svobodného software se přetransformovala v popkornový mainstream), ne-kradení na P2P sítích a pár vcelku prosperujích firem jako je třeba Google (které ovšem už zhusta trpí korporátněním tepen). Co zbude po bublině 2.0 za deset let? A teď nemyslím takové ty esoterické věci jako je "život na obláčku" -- to je nejspíš nevyhnutelný posun (asi jako od pevných linek k mobilům). Myslím něco konkrétnějšího, nějakou skutečnou aplikaci, nebo aplikační platformu, nebo alespoň protokol. Přežijí dnešní (už vychládající) 2.0 novinky nad rámec nutného zla ve formě podpory legacy aplikací? Mám o tom vážné pochyby.

Trochu z toho na mě jde splín, protože se opět potvrzuje, že jen skupina sebou oslněných mladých středostavovských revolucionářů v mezích zákona k opravdovému posunu nestačí. Na druhou stranu si říkám, že ti chlapci a dívky, kterým Zuckerberg přijde starý, už asi vymýšlejí něco dalšího, něco, co by třeba mohlo mít takový drive jako měl nástup Internetu, tehdy před sto lety.

Ale jak říkám, je to jen takový můj pocit.

Třeba jsem zase úplně vedle.(image)




The Rise of Machines, ep. 2

2008-05-07T22:58:10.014+02:00

Jelikož tohle video frčelo v anglofonní cizině někdy před měsícem, je už docela bezpečné ho zalinkovat i na česky psané stránce: Boston Dynamics Big Dog.

(Všiml jsem si, že linkování videií na YouTube je nakažlivé. Jestě chvíli, a začnu je tu přímo vestavovat do stránky. Hm, hm, hm.)

Je mi to trapné, ale je to tak: měl jsem k tomu rozmyšlený vážně chytrý příspěvek zhruba v tom smyslu, že zatímco japonští roboti jsou humanoidní, tak američtí jsou spíše zvířatoidní. Pak následovalo něco o rozdílu kultur, technologickém pragmatismu, určitě nějaká zmínka o klonování a vztahu k němu v USA a Asii, a na konec něco o tom, že se máte určitě podívat na stránku Boston Dynamics, kde mají ještě další podobné roboty.

Bohužel jsem si ale neudělal poznámky, a obávám se, že ten původní pocit, který jsem z toho měl už dost vyprchal. Ale stejně: nepřipadá vám to děsivé?

(Už jsem to tu myslím psal, ale čím dál tím častěji přemýšlím nad tím, že bych psal meta-blog ve stylu Lemovy Dokonalé prázdnoty. Cosi jako extrakty z příspěvků které jsem nenapsal..)(image)




To není fér!

2008-05-07T18:09:48.407+02:00

Takovéhle historky mě opravdu rozčilují. Zvlášť od někoho jako je Hamming. Považte sami:
I worked for ten years with John Tukey at Bell Labs. He had tremendous drive. One day about three or four years after I joined, I discovered that John Tukey was slightly younger than I was. John was a genius and I clearly was not. Well I went storming into Bode's office and said, ``How can anybody my age know as much as John Tukey does?'' He leaned back in his chair, put his hands behind his head, grinned slightly, and said, ``You would be surprised Hamming, how much you would know if you worked as hard as he did that many years.'' I simply slunk out of the office!
Copak lze připustit, že ti lepší jsou lepší ne proto, že byli víc obdaření, ale protože prostě tvrději a více pracují? Sakra, kde je v tom nějaká tahle sociální spravedlnost? Já chci být líný génius, ne nějaký moula, který se celý život dře, aby z něj něco bylo.

Sakra.

PS: Jinak pokud jste ho zatím nečetli, doporučuji celý text: You and Your Research.(image)